Příběh rockové hudby z Iránu se v mnohém podobá éře hudebního undegroundu v komunistickém Československu. Mezi dnešním Iránem a tehdejším Československem existují paralely - zákaz rockové hudby; žádný prostor pro osobní volbu a osobní angažovanost; nerespektování lidských práv; perzekuce; věznění nebo emigrace. Iránská rocková hudba je povolena pouze v exilu. V roce 2005 totiž prezident Ahmadínežád veškerou západní hudbu zakázal, jak na veřejnosti, tak v televizi i rozhlase a atolláh Alí Chameneí ji označil za činnost neslučitelnou s principy svatého zřízení islámské republiky.
Hnutí undergroundu, avantgardní rocková kapela sedmdesátek Plastik People of the Universe, cover verze od Roling Stones nebo zakázané samizdatové nahrávky - to bylo Českonslovensko do roku 1989. Černý trh se "zkaženou" západní hudbou, zákaz oficiálních rockových koncertů a vystoupení kapel jako Hypernova nebo Plastic Wave - to je Irán v roce 2011. Mladým talentovaným rockerům a prakticky všem, kteří jejich hudbu chtějí legálně poslouchat, a kteří chtějí ‚normalně‘ žít, nezbývá nic jiného, než emigrovat do Evropy nebo USA. Zelená revoluce v roce 2009 (zakončená zavražděním dívky Neda), ani několik protivládních vystoupení na jaře 2011 inspirovanými státními převraty v Tunisu nebo Egyptě, na situaci v Iránu vůbec nic nezmněnily. Írán je jedinou zemí, kde ani zelená ani jiná revoluce nevedla ke změně politického vedení. A tak se s krutou realitou musí Iránci vypořádat daleko za hranicemi svého domova.
Rock: Forbidden Fruit
Je vůbec možné v 21. století zakázat hudbu? Zdá se to absurdní, ale Československo na tom bylo ještě před čtvrt stoletím tak trochu podobně jako Irán. Dvouhodinový koncert Depeche Mode proto dne 11.3.1988 znamenal pro tisíce mladých lidí otevření opony zpevněné socialistickým železem alespoň na dvě hodiny. Do Československa přijela skupina, jejíž desky se v této zemi ani nemohly prodávat a přesto, ještě před prvním koncertem zde měla tisíce oddaných fanoušků. Kasetový pašeráci na počátku devadesátek v Iránu existovali stejně tak jako černý trh se západní hudbou za komunismu v osmdesátkách. Na počátku devadesátek, když jsem byl teenagerem, jsem přes satelitní programy typu MTV mohl sledovat poslední hudební videoklipy. Pamatuji si na to, že jsem kupoval nejnovější alba od kluka, který byl ‚kasetový smuggler‘. Ten kluk měl seznam, na kterém jsem prostě mohl najít cokoliv od r&b, rapu, po rock, hevy metalu nebo grunge. Ten seznam vydával každý měsíc, a představte si, že ty alba byly dostupné tady v Iránu pouhé 2 až 3 týdny po té, co vyšly v Evropě nebo USA, vypráví Bardia Afshin, který vyrůtal v Teheránu a nyní působí jako přispěvatel BBC a rádia Svobodná Evropa.
Totalitarismus a teokrati. Nenávist proti rychlým společenským změnám a globalizaci, cílená destabilizace společnosti. Na praktikách totalitních režimů se toho moc nezměnilo. Platí cenzura, zákaz veřejného vystupování rockových kapel, vězení, mučení, obžalování ze satanismu, chlípnosti a bezvěrectví. V islámské republice nepovolené hudební dění probíhá vysloveně v undergroundu. Hráli jsme po bytech, sklepích a v dobře zamaskovaných studiích, říká kytarista Payam ze skupiny Radio Tehran. Payam je vlastně mladý student architektury, který přijel do Londýna jako poslední člen kapely teprve v říjnu. Měla jsem tu možnost se s ním osobně setkat a strávit s ním a z dalšími členy kapely Radio Tehran 2 týdny v Lodnýně. Vyprávěi mi věci, které pro mně byli do té doby naprosto nepředstavitelné. Chcete si založit oficiální skupinu? Musíte mít razítko od ministerstva kultury a islámského vedení. Založili jste si svoji skupinu a chcete uspořádat koncert? Platí stejné pravidlo. Jenomže s elektrickými kytarami, nevhodnými texty, prozápadním účesem nebo oblečením si pro něj nemá vůbec cenu ani chodit. A co takhle ženy jako sexy rockerky? Zákaz - neexistuje. A východisko? Cizina. Zní to sice slabošsky, ale v Iránu zatím žádné jiné řešení neexistuje. Když neuposlechnete, bez záruky Vás třeba usadí na několik let v čekárně s možností důsledné autocenzury.
Všichni hřešíme. I když Korán hudbu výslovně nezakazuje a žádné z Mohamedových hadith (výroků) neobsahují doporučení ji zakázat, fundamentalističtí vykladači islámu jsou přesvědčeni o tom, že hudba je škodivá droga. Lidé se prý přestávají chovat rozumně, stávají se otroky vášní, které by podle nich měly být výhradně směřovány k Bohu. Hudba je cesta k hříchu, hraní na nástroje jako sex a proto všichni půjdou do pekel. Absurdní a dekadentní názory pánů duchovních. Zapomněli ale na to, že Iránci vlastní počítače a mají přístup na internet, tedy s tím i na sociální sítě jako Twitter nebo Facebook. V Iránu používá internet přes 20 milionů lidí. Díky internetové revoluci dochází k rychlému šíření informací, přístupu k nelegální západní hudbě, svolávání lidí na utajené koncerty.
Masivní cenzura a hrozby vězení vedly v posledních letech k obrovské emigrační vlně mladých lidí a zvýšené aktivitě undergroundu. A tak se ocitly skupiny jako Yellow Dogs, Radio Tehran, Kiosk nebo Hypernova na dvou různých kontinentech západního světa. Mladí Iránci jsou odvážní, vzdělaní a talentovaní. Produkují zajímavý mix rocku a folku. Yellow Dogs neboli žlutí psi jsou čtyři nejlepší kámoši z Teheránu – Obash, Looloosh, Koory a Zina, kteří nyní žijí v New Yorku. Jejich indie-rock, inspirovaný post-punkovou kapelou Joy Division, je v Iránu jak jinak než nezákonný. Nebyl totiž schválen iránským ministerstvem kultury a islámského vedení. Yellow Dogs vydali sve první album s názvem ‘In the Kennel’ teprve loni v květnu. Přes Istanbul rovnou do Brooklynu, kde se kapela dala dohromady s nahrávací společností Never Heard, odstartovali svoji kariéru za oceánem a spnili si tak svůj téměř nesplnitelný sen. Surrealistické a symbolické texty songů jako jsou "Dragon Flower," "Sex Machine," nebo "Golden Age’ vypovídají o represivním režimu v Iránu a touze po svobodě. Kapela působí od roku 2006 a proslavila se soundtrackem k filmu No One Knows about Persian Cats od režiséra Bahmana Ghobadi, který vyhrál cenu v sekci Un Certain Regard na filmovém festivalu v Cannes (2009). I když byl dokument o teheránské hudební undergroundové scéně západními médii a kritiky pozitivně přijat a dokonce oceněn, podle iránských umělců zkresluje skutečnost a tudíž neodpovídá realitě. Bardia Afshin se o tomto pseudo-dokumentu vyjádřil takto: Film není příliš loyální. Neodpovídá realitě. Nepřekvapilo mně, že filmu se dostalo takové pozornosti. Myslím si, že to bylo i dost překvapující pro režiséra samotného. Některé filmové scény jsou povedené a téma, jako takové, je samozřejmě pro západního diváka přitažlivé. Zdá se ale, že s touto produkcí měl režisér namířeno přímo na Mezinárodní filmový festival. I když nějaké podobné pokusy dokumentárních filmů v minulosti byly, všechny ty experimenty měly jedno společné - ‘neporozumněly problému’.
Cesta domů neexistuje
Iránci jsou sice odvážní, ale ducha rebela v nich moc nenajdete. Radši si to dobře promyslí, o čem budou zpívat, a to i daleko za hranicemi své země. Možná to je jeden z důvodů, proč jejich hudba nenabírá takové popularity na mezinárodní hudební scéně. Iránský rock a skřípající zvuk elektrických kytar, to sice ano, ale paradoxně v mnoha případech bez špetky politiky a kontroverze. Jako by si Iránci nechávali zadní vrátka. Co kdyby někdy…..Touha se do své rodné zěmě vrátit, až se režim zvrátí, je obrovská. Jsou to idealisti, neztrácejí doufat v to, že se v Iránu odehraje třeba druhá ‚sametová revoluce‘. Ale ta byla v celé historii lidstva jen jedna jediná. Ve své zemi nemohou koncertovat, jediný způsob jak předejít problémům jsou koncerty v zahraničí, pokud by se dotkli politiky, cesta zpět by pro ne přestala existovat. A to někteří nechtějí, a tak se politice vyhýbají. Rockeři, kteří zatím nejsou na černé listině, se do Iránu vrací a žijí dvojím životem – jeden v bytě a druhý na veřejnosti.
Kapela O-Hum, která je dnes považována za průkopníky iránské undergroundové rockové hudby je známá tím, že texty převzala od legendárních mystických básníků jako je Hafez nebo Rumi. Kapela, založená v devadesátkách v Teheránu se stala vzorem pro mladé rockery, kteří měli jediný cíl, a to svobodně hrát, natáčet, a propagovat jejich hudbu. I když jim ministerstvo pro kulturu nepovolilo žádné veřejné vystoupení, díky mediální pozornosti a podpoře fanoušků, se jim podařilo vydat jejich první album s názvem Nahal-e-Heyrat v roce 1999. Když pak O-Hum spustila své webové stránky, a poskytla všechny své songy online zdarma, dostalo se jí takového ocenění, že kapela byla uznána na mezinárodní hudební scéně. Výsledkem byli koncerty v USA a Evropě. Další album Aloodeh (2005) vydala mimo Irán. Její živá vystoupení v Berlíně, Hamburgu, Frankfurtu, Rostocku, Amsterdamu, New Yorku, nebo naposledy (2010) v Londýně, sklidila obrovský úspěch.
Masové popularitě a slávě mezi iránskou mládeží se dostalo rock-blues-jazzové skupině Kiosk, která je naopak proslulá svými ostrými politickými a přesto vtipnými texty songů, které poukazují na paradoxy iránské společnosti a politický systém. Co skladba, to ostentativní kritika na vládu duchovenstva Iránu. Jejich hudební styl se stal jakousi signaturou iránské rockové hudby. Kapela začala hrát po suterénech domů v Teheránu roku 2003, a po incidentech s tamní vládou kytarista a zpěvák, později frontman Arash Sobhani emigroval do USA. Po albech „Ordinary Man“ (2005), Eshghe Sorat (2007), a Global Zoo (2008), Kiosk nahrál své čtvrté album “Triple Distilled” (2010), a to v proslulém jazzovém clubu Yoshi v San Franciscu. Kiosk je vůbec první undergroundovou iránskou skupinou, která vydala album na iTunes. Jejich emigrace do USA a Kanady je nijak nezastavila poukazovat na politické a kulturní problémy v Iránu.
Indie rockovou lahůdkou je album ‚88‘ (dostupné na iTunes, CdBaby nebo Amazon) od teheránské skupiny Radio Tehran, jejíž sofistikované rockové songy jsou zpívané ve farsí. Charismatičtí kluci z Teheránu, Ali Azimi, Pedram Afshin, Hesam Garshasbi a Payam Hashemi žijí v Lonýně. Všichni členové kapely jsou blízcí přátelé. Začali jsme spolu hrát již v pozdních devadesátkách, kdy jsme společně vymysleli spoustu hudebních nápadů. V roce 2009 se naše singly stali poprvé dostupné, pak jsme si našli vhodného producenta. A tak to vše začalo. Naše kapela oficiálně vznikla vlastně až po vydání našeho prvního alba v zimě roku 2010, vysvětluje Pedram Afshin, kytarista z Radio Tehran. Live gig avantgardních Radio Tehran a King Raama z post-punkové Hypernovy byl naposledy k vidění minulý měsíc v londýnském Cargo clubu ve čtvrti Shoreditch, která má atribut ‚edgy‘ díky své undergroundové hudební scéně. To, co byl ještě nedávno Camden Town, to je dnes prostě Shoreditch. Kluci si umějí vybrat! Song Eshtebah je emoční záležitostí, vybalancovaná skladba, která má grády a rozhodně Vás překvapí. Emoce ale prýští i ze skladby Bahar, která je rychlejší, ostřejší, s melancholickou náladou. Nářezovej riff s vybroušeným zvukem kytary podtrhuje uhlazená rytmika bubnů. Doporučení. Kdyby Radio Tehran nahráli jejich další album v angličtině, asi by se jim dostalo většího mezinárodního ohlasu, který si rozhodně zaslouží, což by pro iránský underground mohl znamenat další velký krok dopředu. Snad se brzy té anglické verze dočkáme !!!
Za zmínku stojí taky famózní kytarista, skladatel a zpěvák Pouyaou Mahmoodi, který bydlí v jednom malém bytě ve čtvrti Ealing v západním Londýně. Vyjímečný hudebník a průkopník iránské fúze s world music, bývalý lídr známé iránské folk-rockové kapely Barad, si Pouyaou Mahmoodi získal slušné povědomí svým prvním sólovým debutovým albem Mehr (2008). Originální mix iránských tradičních melodií stříknutý jazzem, bluesem a rockem. Na albu s mystickou a etnickou tváří východu zazní i známý jazzový bubeník Billy Cobham, který například spolupracoval s legendami jako Miles Davisem nebo Carlos Santana.
Ženy rockerky?
That pain is not in my body, it’s in my soul. I had to wear like a clown just to walk around. To have a room, to feel safe in this f....‘ town..... Rockerka Maral se nebojí. Dokonalý poslíček pro frustrované mladé Iránky, které se díky jejímu psychedelickému rocku zbaví alespoň na pár minut imaginárně svého šátku a statusu ženy a dostane se jim pocitu vnitřní svobody. Maral Afsharian je skutečná rock ‚n‘ rollová rebelka a hrdinka, která si prožila peklo ve věznici, když ji dali do cely vedle masového vraha. Bývalá členka rockové skupiny Plastic Wave byla zavřena za to, že vystupovala jako zpevačka kapely (bez šátku a v džínách) na veřejném koncertě v Teheránu (2007). Dalších 230 lidí z davu bylo obviněno z páchání zločinu proti státu a islámu, a byli uvezněni po dobu 21 dnů. Faktem je, že žádná žena v Íránu nesmí zpívat, bez ohledu na to, co zpívá! Nejsem překvapen, když slyším příběhy o zadržení nebo uvěznění. Tzv. morální policie, zvaná Basiji zadržela při jednom live gigu během soukromého hudebního festivalu na okraji Teheránu několik set lidí a obdvinila je ze satanismu. Osobně jsem měl taky jednu takovou příhodu, když jsem hrál s mojí kapelou na Univerzitě umění a architektury. Za hodinku se objevil úředník a odpojil nám veškeré hudební nástroje. Bylo to kvůli tomu, že studenti, holky a kluci dohromady, se bavili, tancovali a tleskali, popisuje svůj osobní zážitek Bardia Afshin. V této zemi, kde zhoubná nemoc pomalu bují, a zatím neexistuje žádný lék na její léčbu, jsou ženské frontmanky jak jinak než zakázané. Skupina měla působit v roce 2009 na festivalu South by Southwest SXSW v americkém Austinu, ale nakonec jim americké úřady odmítly poskytnout víza z nevysvětlitelného důvodu. Austin Dacey, zakladatel nadace The Impossible Music, přišel s kreativním nápadem, který se Plastům zamlouval. Předem nazkoušené tři skladby za ně odehrála spřízněná americká kapela Cruel Black Dove se zpěvačkou Anastasií Dimou a kontakt s Plastic Wave zprostředkoval přímý online videopřenos. Plastic Wave byli přítomni alespoň virtuálně. Songy jako „My Clothes on Other Bodies“ nebo „The Casualty Process“ jsou velmi povedené kousky indie a elektronického rocku, ovlivněné Nain Inch Nails. Jenomže ‚vlna‘ dorazila na břeh, a rozpustila se. Krásný, ostrý a pronikavý hlas Maral bude Plastům chybět. Nedávno se totiž od kapely odpojila, aby to zkusila jako sólovka. Vztahy mezi členy Plastic Wave nebyli totiž zrovna nejlepší. Maral, která vystudovala teheránskou konzervatoř, má potenciál, je nezávislá a silná osobnost. To spousta lidí nedokáže zkousnout. Maral se rozhodla zpívat výhradně v angličtině, farsí je příliš melodické a podle ní nesedí akordům rockové hudby. Iránské prvky v jejím pojetí rocku nenajdete. Kvalitní psychedelický rock ale ano. Jeji příběh se od těch předešlých trochu liší. Je to žena – rockerka. V Iránu je považována mnoha lidmi za podivína, fanoušky si získala především mimo Irán. Její srdce patří hudbě a přes všechny ty překážky paradoxně i její zemi. Na rozdíl od jiných mladých hudebních talentů, emigrovat nechce. Rozhodla se zůstat a bojovat dál. Good luck Maral.